Skláři v Hluboké nad Vltavou

Staří skláři ze Šumavy, kteří kvůli zániku skláren přišli o své zaměstnání, nyní radí v Hluboké nad Vltavou svým mladým kolegům a doufají, že jejich řemeslo nezanikne. Pravidelně sem jezdí do malé sklářské huti Jaroslava Effmerta, aby zaplašili smutek z krachu českých skláren. Taje svého umění tam teď prozrazovali 12 studentům z Čech a pěti dalších evropských zemí.

“Od starých sklářů se dozvím mnohem víc než kolikrát ve škole. Znají různé fígly a dovedou odhadnout teplotu, najít například ten správný okamžik, kdy je možné sklo tvarovat,” řekl ČTK čtyřiadvacetiletý Jan Kliment z Nového Města na Moravě, který se sklu věnuje od 14 let a teď studuje v Novém Boru.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

František Míka a Josef Hejna pracovali ve sklárnách přes 40 let. Oběma změnil před pěti lety život krach továrny v Chlumu u Třeboně. Míka pak byl tři roky na podpoře a přivydělával si sezonními pracemi, Hejna odešel do Sklo Bohemia ve Světlé nad Sázavou. Minulý čtvrtek se dozvěděl, že končí i tento podnik. “Měli jsme zrovna krásnou zakázku 15.000 skleniček pro francouzské velvyslanectví. Byla to na milimetr přesná práce, což nedá člověku ani v noci spát,” zavzpomínal smutně.

Do Hluboké jezdí spolu s kolegy ze šumavské Lenory a dalších míst, protože sklářství patří k oborům, které člověk dobrovolně neopouští. Je totiž tak náročné a mnohotvárné, že je celý život co se učit a pořád je třeba trénovat. Cestu lemují mnohá tvůrčí dobrodružství – oheň i záludný materiál vybízejí k pokoře, zásadní roli hraje čas. Nikdy nemá sklář hned jistotu, že se mu dílo povedlo – o to větší radost ale může poté zažít. A symbolická je i pomíjivost této krásy, neboť sklo je křehké.

Sklářství mělo v jižních Čechách tradici několika staletí, nyní však už žádná z továren neexistuje. Společnost Crystalex, které patřil podnik Český křišťál v Chlumu u Třeboně, ukončila výrobu v roce 2003. Vyráběl se tam olovnatý křišťál a kalíškovina, což zaměstnávalo asi 500 lidí. Šumavské sklárny v Lenoře na Prachaticku byly proslavené ruční výrobou olovnatého skla. Hlavní provozy se zastavily koncem roku 1995, před uzavřením v nich pracovalo asi 220 lidí.

Olovnaté sklo je tradičním českým exportním artiklem, jehož výrobou se v Česku zabývala řada firem. Postupně však většina z nich zkrachovala, nedávno zastavily výrobu i firmy Sklo Bohemia ve Světlé na Sázavou a Sklárny Bohemia v Poděbradech. “Je to smutná fáze, ale věřím, že se k nám sklářské umění opět vrátí, a to oklikou ze světa,” míní Effmert. Dovednost šumavských sklářů žije na německé straně hranice, obdobné kořeny mají úspěšní tvůrci v USA či na Novém Zélandu. Nyní do sklárny u Hluboké přijeli studenti z Nizozemska, Belgie, Španělska, Itálie a Švédska.

Od starých českých praktiků se potřebují například dozvědět, jak pracovat s barvami, protože školy na nich šetří. Velkým úkolem jsou také skleničky na stopce, na uměleckých školách na ně totiž není čas. “Skleničky potřebují hodně praxe, staří to uměli, ale mladí už se to teď nemají od koho naučit,” vysvětlil Effmert. Většinu sklenek nyní vyrábějí automaty, ale linka po formě je hyzdí. “Mohou být dokonale rovné, ale pořád to není jako z ruky, protože v ruční práci je navíc duše,” podotkl majitel huti.

Staří skláři přiznávají, že je často svrbí ruce. Podle Effmerta velmi rádi pracují a jsou vděční, když mohou zase vzít do ruky píšťalu a uvolní se pro ně místo u pece. Například nedávno k němu přijel starý muž z Třeboně, který ve sklárnách skončil před 15 lety. Zdraví už mu příliš neslouží, byl prý celý roztřesený. Ale měl velké přání si ještě jednou vyfouknout baňku, pak se mu povedl dokonce i půllitr. “Nechtěl si ho odnést, potřeboval si jen dokázat, že to ještě svede,” dodal Effmert.